Je tomu skutečně tak. 6. 7. 2013 vyšla nad Libercem duha (rozuměj, barva svatby byla duhová) a my měli opravdu parádní svatbu. Dostavilo se spousta lidí, kteří nám jsou blízcí, vyšlo nádherné počasí, a vůbec se to celé překvapivě vydařilo. Je taky pravda, že jsme na tom až do pátku před svatbou dost pracovali :)
No a co svatební cesta? Svatební cesta nakonec nebude moc dovolenková, spíše studijní a pracovní. Zato ale pořádně dlouhá :) Čeká nás pět měsíců studia angličtiny v australském Melbourne a posléze, snad zaslouřená, měsíční svatební cesta po tomto nejsušším kontinentu.
No a jelikož nás svatba spoutala svazkem manželským, tak jsme dali trochu dohromady i naše blogy. Něco zůstane na našich původních (tento a barborpetrova.blogspot.com), ale většina se toho bude zřejmě odehrávat na:
Celé dva roky ježdění s Petrem jako servisák byly opravdu neskutečné. Spousta cestování, nových míst i lidí. Člověk to skoro ani nevnímal jako práci. Vše má ale i své stinné stránky a tou jednou z mála byla dlouhá doba strávená mimo domov. Po dvou letech jsem si tak řekl dost, je na čase zkusit něco jiného. Vzhledem k tomu, že jsem byl vystudovaný učitel, první nápad byl vyzkoušet si toto povolání nejen během praxe při studiích, ale i po trochu delší dobu.
Náhoda tomu chtěla, že jsem hned na první pokus dostal místo na velmi solidní škole v Liberci, kousek od místa, kde jsme si s Baruškou pořídi byt. S kolegy je radost pracovat a i žáci se, až na ojedinělé vyjímky:) zdají býti natolik uvědomělí, že se vzdělávacímu procesu výrazně nebrání. Přesto mě stále překvapuje, že mě tato práce baví. Když jsem nastupoval, něco takového jsem opravdu neočekával.
Když jsem minulý článek o Petrově vydařené letní přípravě zakončil dovětkem, že se v závodní sezóně máme na co těšit, nebyl jsem daleko od pravdy. Potvrdily to hned první závody Evropského poháru, pořádané v rakouském Reiteralmu.
Pod majestátní jižní stěnou Dachstainu se tu 9. a 10. listopadu jely po oba dva dny rychlé disciplíny – super-G. V pondělní jízdě udělal Petr pár drobných chyb, které ho odsunuly na stále parádní 5. místo. Úterní jízda byla už naprosto famózní, bez chyb a nikdo z početné a velmi kvalitní konkurence Petra nepřekonal. První vítězství tak bylo „doma“ a návaznost na loňskou šňůru pěti vítězství zachována.
U zmiňované konkurence bych se na moment pozastavil a podal krátký výčet poražených: Kostelič, Olsson, Görgl, Jerman, všichni pravidelně bodující v závodech Světového poháru. Další vynikající jména byla v roli předjezdců: Gruber a Kröll. Uvedení jezdci nestartovali v odlišných podmínkách a také stav tratě měli naprosto totožný s Petrem, proto můžeme mluvit o věrohodném srovnání. Velký podíl na úspěchu má také dlouhodobé testování mnoha páru lyží a konečný výběr opravdu těch nejrychlejších. Samotné namazání na závod bylo dílem „Papa“ a lyže jely podle Petrových slov vskutku výborně. Další naší výhodou bylo, že v Evropském poháru má možnost prvních 15 závodníků vybrat si libovolné startovní číslo. Petr, jako loňský celkový vítěz EP v super-G, si vybíral jako první. Po zhodnocení stavu sjezdovky den před závodem si vybral jedničku. Důvod výběru tak nízkého čísla je v EP poměrně jednoduchý: povrch tratě je na začátku závodu ve výborném stavu, závodník si může vybrat optimální stopu a nemusí se při tom ohlížet na nerovnosti způsobené závodníky startujícími před ním, apod. Petr také patří mezi ty sjezdaře, kteří jezdí „hlavou“ a pokud si dobře prohlédne trať (což dělá vždy), můžete si být téměř jisti, že ho na trati jen tak něco nezaskočí. Mám na mysli např. špatně najetý skok, nevhodně najetou zatáčku apod. Pouze u těžších sjezdů a při nestabilním počasí provázeném sněžením je vhodné volit si trochu vyšší startovní číslo.
TRÉNINKY NEPOČKAJÍ Vzhledem k velmi dobrým podmínkám na sjezdovkách Reiteralmu jsme hned druhý den po závodech vyrazili na tréninky. Zájem o místo na svahu je tu obrovský, neboť jen velmi málo rakouských středisek se může v těchto dnech pochlubit dostatkem sněhu. Z tohoto důvodu jsme se nevyhnuli spojení s jinými týmy. Ve středu to byl evropský kádr domácího Rakouska, ve čtvrtek jsme trénovali podařený sjezd společně s Olssonem a Jankou a poslední páteční den jsme si sami postavili krátký obřák. Stihli jsme tak, co jsme stihnout chtěli, a teď nás čeká zasloužený týdenní odpočinek. V sobotu 21. listopadu pak hurá do přenádherných Rockie Mountains na první závody Světového poháru – do Lake Louise. A že se bude na co těšit :)
Když sportovec dokáže překonat své předešlé výsledky, je to vždy důvod k radosti. Ve stejně radostném duchu se vyvíjela i Petrova zimní sezóna 08/09.
Rekapitulovat můžeme začít 30. místem v super-G z italské Val Gardeny, které znamenalo vůbec první bod z rychlostních disciplín Světového poháru jak pro Petra, tak pro samostatnou Českou republiku. Pokračovat lze stejným výsledkem z Kitzbűhelu a zakončit na české poměry přímo velkolepě 25. místem ve sjezdu v norském Kvitfjellu. V půli trati se Petr dokonce pohyboval na parádním 10. místě.
Samostatnou kapitolou byly závody Evropského poháru – pomyslného „Béčka“ ve srovnání se Světovým pohárem, ovšem s velmi slušnou konkurencí. Tady nejlépe poslouží jednoduchá rovnice: 5 závodů = 5 vítězství= celkové vítězství. Dodejme, že jde o disciplínu super-G. V celkovém pořadí EP Petr dosáhl na 3. místo, což se českým závodníkům v mužské kategorii již hezkých pár let nepodařilo. Vynechat bychom neměli ani domácí scénu a titul Mistr ČR v obřím slalomu a Vicemistr ČR v super-G.
Při hodnocení uplynulé sezóny tak se mnou snad budete souhlasit, pokud u ni ponechám titulek „Vydařená“.
ZMĚNA
Příznivci alpského lyžování určitě již stihli v médiích zaznamenat, jakáže to změna v rodinně Záhrobských proběhla. Těm z Vás, kterým tato zpráva unikla, jen krátce připomenu současnou situaci.
V dřívějších letech probíhala letní a podzimní ledovcová příprava pro Petra i Šarku společně pod dohledem Petra Záhrobského st. Přes velice dobré výsledky tento model však už nadále nevyhovoval, neboť Šárka je specialistkou v točivých disciplínách, zatímco Petr stále více upřednostňuje super-G a sjezd. Při společné přípravě tak nezřídka docházelo ke kompromisům, pro které už není ve sportu na světové úrovní prostor. Od letošního jara tak Šárka trénuje s vlastním týmem, ve kterém již nefiguruje jméno jejího otce. Ten se bude naproti tomu v letošní sezóně na plný úvazek věnovat Petrovi, kterému může vytvořit kvalitní zázemí odpovídající jeho potřebám a současné výborné formě. Stejné složení týmů bude platit i pro celé závodní období.
CO PŘES LÉTO NATRÉNUJEŠ, V ZIMĚ JAKO KDYŽ NAJDEŠ
Toto upravené rčení platí snad pro všechny zimní sporty a nejinak je tomu u sjezdařů. V jejich podání lze s trochou nadsázky dodat, že trénují, aby zůstali naživu – ono sjet dvě a půl minuty dlouhý sjezd ve Wengenu a v úzkém předcílovém esíčku nemít dostatek sil na projetí zavání pádem. Následky jsou z televizních přenosů dostatečně známy.
Petr ve své letní přípravě raději preferuje delší, několikaměsíční „suchou“ přípravu složenou z kondičních tréninků při kterých je třeba si vybudovat výbornou kondici na celou zimu. Náplní je převážně kolo, posilování, inline, běh a v neposlední řadě všemožná imitační, koordinační a balanční cvičení.
NA LEDOVEC KDYKOLIV A KAMKOLIV
Přestože se plánování kdy a kam vyrazit za lyžováním provádí poměrně s velkým předstihem a pečlivostí, můžete si být nakonec stejně jisti, že se něco změní. Nejčastěji jde samozřejmě o kvalitu a množství sněhu. Naštěstí ledovců vhodných k letnímu lyžování je v Alpách více jak desítka, a tak není problém vybrat ten momentálně nejvhodnější. V krajním případě se může i stát, že během cesty např. na Kaunertal v klidu odbočíte o křižovatku dříve a dojedete na Pitztal, kde jsou vhodnější podmínky.
Na první tréninky na sněhu došlo již začátkem června na Kaunertalu, kde hlavní náplní bylo testování lyží na sjezd a super-G. Každý den začíná v duchu Ranní ptáče dále doskáče (a dřív se unaví a dřív …- to už znáteJ) Neboli vstáváme již okolo třetí hodiny ráno a po nočním půlhodinovém výjezdu autem do 3 000m n.m. překládáme všechno vybavení na skútr. Za šerá, spíše ještě za pěkné tmy, stavíme povětšinou super-G nebo sjezd. Zhruba o půl šesté je už dostatek světla a Petr začíná jezdit na čas v bránách a najede cca 8-12 jízd. Celé toto ranní počínání je důsledkem faktu, že sníh je zmrzlý max. do 7 hodiny, a tak je třeba vše stihnout v čas. Občas ale přemýšlím, jestli jsou ty krásné východy slunce dostatečnou satisfakcí za ten ranní budíček J Řekl bych, že jsou!!! Po skončení jízd v bránách následuje druhá půlka programu: testování. Najdeme si hezký, cca 700m dlouhý mírný svah, postavíme časomíru a už se to točí jak na kolotoči – rychle vytáhnout Petra nahoru, testovací jízda dolu a pořád dokola. Na konci toho všeho není problém zahlédnout na tachometru skútru hodnotu 100km/den. Zpátky na hotel se vracíme do 12 hodiny a po vydatném „snídaňoobědu“ je třeba dohnat to, na co byla noc krátká. Odpolední trénink ale nedá zahálet moc dlouho.
Po více jak dvouměsíční lyžařské pauze, ke konci srpna, jsme opět vyrazili do vyšších poloh alpských. Nejvýhodnější podmínky se zdály být na italském ledovci Stelvio, jelikož je o několik stovek výškových metrů výše než ledovce rakouské. Další devizou pro toto období je stabilní, přímo parádní počasí. Ranní stávání už není nikterak drastické a vzhledem k tomu, že bydlíme ve výšce nad 3000m n.m., je to na sjezdovku kousek. Nevýhodu Stelvia je poměrně mírný svah, přesto se zde najde i pěkný, prudší kousek na obří slalom.
Na Stelvio jsme se vrátili ještě jednou začátkem října, před tím jsme ale celých 12 zářijových dní trávili na lyžařsky nejvýše položeném ledovci v Alpách – v Zermattu. Švýcarský Zermatt je ideální pro trénování rychlých disciplín, a tak jsme nelenili a střídali super-G se sjezdem. Občas je ale docela velký problém zajistit si dobrou sjezdovku, jelikož doma tu jsou Švýcaři a ti se rozhodně s nikým dělit nechtějí. My jsme spojili síly s Kosteličem a tréninky se odjeli vskutku kvalitní. Zajímavou perličkou je zdejší systém lanovek, jelikož na vršek sjezdovek se dostanete až po nastoupení do tří obřích gondol. O dobrou zábavu tak máte postaráno hned po ránu, když z druhého gondoly pro 120 lidí se všech těchto 120 netrpělivých trenérů a závodníků žene dlouhou chodbou a doufají, že právě oni budou mezi oněmi 80 šťastlivci, kteří se vejdou do menší třetí gondoly a budou tak moc začít trénovat jako první. „Maso“ je to vskutku veliké a žena s kočárkem křižující cestu tomuto davu by jistě neměla šanci. Na cestě z tréninku na Vás čekají 3 „kotváče“ a opět ony 3 gondoly. Po těžkém dni a se vším materiálem je to opravdu lahůdka.
Během druhé poloviny října byly už v dobrém stavu rakouské ledovce Pitztal a Kaunertal. Hlavně na prvně jmenovaném Pitztalu proběhly opravdu vydařené tréninky super-G.
READY, STEADY, GO??
Začátkem listopadu pomalu končí příprava. Nejen z mého pohledu se Petrův poslední půlrok vyvíjel velmi slibně a co se mělo stihnout a natrénovat, to se stihlo více než kvalitně.Konečnou odpověď ale podají až první závody - konkrétně Evropský pohár v rakouském Reiteralmu 9. a 10. listopadu. Těšme se!!!
Poslední dvě sezóny v podání Petra Záhrobského, zvláště ta velmi úspěšná loňská, byly jasným signálem lyžařské i široké veřejnosti, aby začala závodníka Ski klubu Krkonoš vnímat především coby neustále se zlepšujícího českého sjezdaře, jenž dokázal zajet hned několik výsledků, v historii tuzemského mužského alpského lyžování vpravdě ojedinělých.
Petrovi se podařilo vybojovat premiérové české body ve Světovém poháru v některé z rychlostních disciplín. Dvě 30. místa v Super-G (Val Gardena, Kitzbühel), k tomu 25. příčka ve sjezdu SP v norském Kvitfjellu a navrch jako pořádný závdavek 6 vítězství v superobřích slalomech Evropského poháru včetně celkového triumfu v hodnocení této disicplíny, to vše byly výsledky, hodné respektu a uznání.
"Z těchto výsledků vyplývá, že se budu soustředit na rychlostní disciplíny, i když vím, že ze mě nikdy nebude ten úplně klasický sjezdař. Třeba sjezd v Kitzbühelu zatím neplánuju jet, ale rád bych se zúčastnil všech, řekl bych rozumnějších sjezdů ve svěťáku, což je například Lake Louise, Kvitfjell nebo Val Gardena. Superobří slalomy chci odjet všechny," vysvětluje zkušený český reprezentant, jehož doménou byl dříve více obří slalom, na který ani nyní (především v tréninku) rozhodně nezanevře, přesto však počet absolvovaných závodů v GS poněkud omezí.
Za jeho vzestupem v "klouzavkách" stojí několik faktorů. Určitě je to nesmírně tvrdá práce. "Petr je velký dříč a o to více si všechny úspěchy, kterých v poslední době dosáhnul, zaslouží," chválí svého syna a svěřence Petr Záhrobský starší. Druhým významným aspektem jsou podle mínění Petra juniora nabyté zkušenosti a závodnická vyzrálost. "Je to obdobné jako ve Formuli 1, je velký rozdíl mezi tím, když na nějakém okruhu jedete poprvé nebo podvacáté. Tak to funguje i ve Světovém poháru, který se každý rok jezdí z velké části na stejných místech a stejných tratích," podotýká nejvýše postavený český sjezdař v hodnocení rychlostních disciplín ve světovém žebříčku FIS.
Třetím, neméně důležitým bodem, je kvalita lyží. "Poslední dvě sezóny mám od firmy Head opravdu velmi dobré lyže. Když má člověk kvalitní vybavení, klidně to při dvouminutovém sjezdu znamená vteřinu náskoku," zdůrazňuje člen Centra sportu Ministerstva vnitra České republiky. Díky dosaženým výsledkům se pro nadcházející sezónu opět posunul o něco výše ve firemní hierarchii HEADu. "Patří teď mezi jejich elitní jezdce, je to třeba vidět na tom, že firma vyrobí na novou sezónu 100 párů těch nejlepších závodních lyží a z nich si jich takový Didier Cuche vezme čtrnáct a Petr čtyři," dodává Petr Záhrobský starší, který se po vzájemné dohodě v rodinném kruhu bude nyní stoprocentně věnovat coby kouč a servisman svému synovi. Vedle "Papá" coby šéfa týmu jsou ještě Petrovi juniorovi k dispozici asistent trenéra Libor Junek, lékař MUDr. Jiří Beznoska a kondiční trenér Josef Šilhavý.
Již zmiňované testování lyží je nedílnou součástí každé přípravy na nadcházející sezónu. Petr a jeho tým se této činnosti věnovali v červnu na ledovci Kaunertal a budou v ní ještě před startem nového závodního ročníku pokračovat. Celá příprava byla jinak koncipována v podobném duchu jako ty předchozí. "Předloňská i loňská mě dovedly k dobrým výsledkům, osvědčily se, takže nebylo třeba je nějak výrazně měnit. Vyhovuje mi, když se přes léto můžu věnovat kondičnímu tréninku a na lyže jdu pak o něco později," přitakává český reprezentant, který v druhé polovině srpna strávil několik dní na italském ledovci Stelvio a pak se odebral na týden do Jeseníků do Karlovy Studánky na kondičně-rehabilitační pobyt. "Bylo to příjemné zpestření přípravy," pochvaluje si.
Do olympijské sezóny plánuje vstoupit v rakouském Reiteralmu při dvou superobřích slalomech Evropského poháru. "Ale vzhledem k tomu, že se jedná o termín 9. a 10. listopadu, tak není úplně jisté, že se závody pojedou. V tom případě by asi mým prvním závodem byl Světový pohár v kanadském Lake Louise na konci listopadu," upřesňuje osmadvacetiletý sjezdař.
Jeho ambice ve Světovém poháru, který bude v nové sezóně upřednostňovat před kontinentálním seriálem, i proto, že má ve svěťákovém superobřím slalomu jisté místo startu v celé sezóně (a navíc vyjíždí další místo pro některého z reprezentačních kolegů), míří do elitní třicítky. "Rád bych ve Světovém poháru potvrdil své výsledky z minulé sezóny a přeju si, aby se mi letos podařilo nasbírat ještě více bodů. Ideálním stavem by bylo být ve sjezdu nebo v super-G ve třicítce celkového hodnocení této disciplíny a dostat se do nasazené třicítky," uzavírá Petr.
Celá zimní sezóna byla opravdu podařená. Hodně se cestovalo - Canada, Skandinávie a převážně Alpy. Ještě lepší ale byly Petrovy výsledky...celkové vítězství v Super-G Evropského poháru, kde dokázal z pěti závodů pětkrát vyhrát!!! Neméně úspěšný byl ve Světáku, kde se mu poprvé dařilo umísťovat se do první 30 a sbírat tak body. Celou zimu panovala super pohoda, ale na jaro jsme se už opravdu těšili. Vždyť jsme taky od listopadu do půlky dubna byli doma necelých 10 dní:) Ale stálo to za to!!!
Během léta a podzimu se pravidelně jezdilo na rakouské a italské ledovce, vždy tak na 5-8 dní se stejně dlouhou pauzou doma.
Začátkem zimy se vytvořily dva týmy (jeden se Šárkou a druhý s Petrem) a začalo celozimní putování po Světových a Evropských pohárech. Spolu s Petrem a paní Záhrobskou jsme vytvořili útočné trio a začali sbírat první bodíky.
Na první závody jsme vyjeli do Tignes ve Francii na FISové závody, kde Petr skončil 2. a 6. Koncem listopadu následoval přesun za oceán do Rocky Mountains v Kanadě, kde se konal Světový pohár. Petr byl 52. a 44. Z letiště v Mnichově jsme pokračovali rovnou pod mě dobře známý Dachstain u Ramsau, kde si Petr vyjel historicky první výtězství v Evropském poháru. Po krátké návštěvě domava se odjelo do francouského Val d´Isere, kde to ještě nevyšlo vše podle představ... zato o týden později, přesněji 19. 12., si Petr vyjel historický bod pro ČR v rychlostní disciplíně Světového poháru.
Teď právě máme Vánoce a celý natěšený na oslavu Silvestra s kamarády se dozvídám, že díky špatným tréninkovým podmínkám v ČR odjíždíme ještě 30. 12. do rakouského Ramsau :( No aspoň jednu jistotu tato práce má - nikdy nevíte, co bude zítra :)
Pokusím se na tento blog čas od času utrousit alespoň krátkou poznámku a pokud ne, máte možnost se alespoň podívat na pár fotek na http://juneklibor.rajce.idnes.cz/
PŘEJI VŠEM HEZKÝ VSTUP DO NOVÉHO ROKU A AŤ VÁS ŠTĚSTÍ, RADOST I LÁSKA PROVÁZÍ PO CELIČKÝ ROK 2009.
Je tomu opravdu tak, že se mi podařilo po krásných 5 letech dostudovat Technickou univerzitu v Liberci, obor učitelství Tělesné výchovy a Geografie. Vše jsme to pěkně oslavili, domluvili se, že každý z našeho kruhu se do Liberce dřív nebo později nastěhuje a prozatím si každý odešel hledat nějaký to živobytíčko.
Mě se hned na zažátek podařilo najít práci opravdu vítečnou a začal jsem jezdit jako člen realizačního týmu se sjezdaři Šárkou a Petrem Záhrobskými. Náplň práce je opravdu pestrá a člověk se nenudí, taky se ale někam podívá.
V rámci "restaurování" tohoto blogu se budu pokoušet občas z nějakého toho koutu světa napsat, popřípadě něco nafotit.
Od začátku týdne jsem si již nastavil tvrdý:) režim a denně alespoň lehce přes hodinu sportu. To se také daří: v pondělí posilka, v úterek tradiční plavání a pak nějaké to běhání. No už se konečně zase cítím trochu lépe.
Tak to pokračovalo až do pátku, kdy mě moje Kummi Family (Timo a Arja) nabídli výlet do Ruky. Do té Ruky kde jsem už 3x byl, razím tedy počtvrté. V pátek přijíždíme až k večeru, do malé chajdy hned přímo u areálu. Krásna roubená chajda a jelikož jsme ve Finsku, i se saunou. A jelikož tato chata patří společnosti kde Arja pracuje a jsme stále ve Finsku, jsou tu na zdi pověšené čtyři celoroční permice. S takovými výhodami se i ta tma dá kousnout :) Na večer ještě roztápíme saunu a teplo uvnitř prokládáme sezením venku na zápraží s lahváčem a posléze večeří.
V sobotu se již počasí trochu ochlazuje (byla zde obleva a kolem 4-5C) a je kolem 1C, zataženo s jemným sněžením. Ráno si běžím vypůjčit výbavu na sjezdovky a už krouháme ty místní Kitzbuhely – jen tak pro zajímavost místní sjezdovky svým sklonem asi díru neudělají, ale pro místní na rovinu zvyklí Finy je to až až :) Mě ale asi nejvíce překvapil Timo, je mu už 59, vypadá na 50 a na prkně jezdí jako pětadvacátník, opravdu slušně!!! Suma sumárum, se dvěma zastávkami na čaj a pivko v místním bufetu a proježděním všech sjezdovek, jsem byl na nohou asi 7 hodin a zastal jsem jedno přísloví které asi nejspíš bude české: co si zaplatím to si taky musím užít. V 5 večer už byla tma tmoucí a já už jsem opravdu dál nemohl. Dobelhal jsem se tedy do půjčovny a s díky jim vše vrátil. Perfektní den strávený na lyžích!!! Po malé večeři následovala sauna a po sauně parádní véča v restauraci kam nás Arja pozvala. Dali jsme si společně s Timem sýry, co se rozpouštěly v mini troubě co nám donesli a k tomu bylo sobí maso a spousta dalších dobrot. Prostě lahoda.
V neděli jsem chtěl pro změnu vyrazit na běžky a tak se taky stalo. Timo mi půjčil lyže, tak jsem ještě musel do půjčovny pro boty a hole. Nejdříve sem objel 2x standardní tratě, kde Lukáš před týdnem vyhrál světový pohár (vůbec to není lehká pětka) a pak vyrazil na druhou stranu sjezdovek kolem kopce. Najel jsem dohromady asi 25 km a těch posledních pět už opravdu bolelo. Sníh totiž nebyl ten z nejrychlejších a moje forma ta z nejlepších. Odpo se zbývalo sbalit a vydat se na tříhodinovou cestu zpět do Oulu. Víkend to byl opravdu parádní a asi jeden z nejlepších tady ve Finsku.
Tak, a je tu naše poslední exkurze se Scandinavian Studies, tentokráte na ještě vzdálenější než daleký sever, do země Sámi, která se rozkládá na území států Norska, Švédska, Finska a Ruska. Je to v rámci předmětu Sámi Culture a jde v podstatě o to spatřit život Laponců trochu z blízka. Vše opět skoro za neuvěřitelnou cenu 80E.
Vyrážíme v pondělí v 9 ráno a po delší cestě přes města Kemi, Tornio, Pello a Muomio se dostáváme do Enontekio, které leží téměř a na samé hranici s Norskem. Tady přespáváme v jednom větším hostýlku a před spaním jdeme ještě do sauny a pak ven na boby a ohřát se do koty finským buřtem.
Ráno máme zaplacenou snídaní a poté jedeme do Sámi muzea nalézající se ve stejnojmenném městečku. Jak se na místní poměry sluší mají tu skvělou expozici. K odpolední jsme již ale na cestě dále na sever do Norska. Stromy pomalu ubývají až najednou zmizí úplně. Jsou tu teď už jenom nízké keře na mírně vlnité krajině. Je kolem druhé hodiny a slunce, které bylo před chvilkou v zenitu a přesto se dotýkalo horizontu, už zase zapadlo. V Norsku přijíždíme do města Kautokeino, obec, která se jako jediná může pochlubit univerzitou na které se vyučuje výhradně v Sámi jazycích a o jejich zvycích a kultuře - Sámi University College. Studuje zde kolem 300 studentu a pracuje 300 profesorů a výzkumníků. Píší se tu nové knížky, studie, vytváří se nové slova pro pojmy které v laponském jazyce zatím neexistují (převážně vědecké) a vůbec se to tu má k světu. Od 70 let byla laponská menšina uznána EU a tím se jí dostává štědré finanční podpory. A např. silné snahy o asimilaci Laponců do národnostní většiny už spíše vystřídala hrdost Finska, Norska a Švédska, že mají Laponce ve své zemi. Na pozdní oběd se šlo do hospody, v rámci úspor jsem si ale šel raději projít město. Nejvíce mě asi pobavili Laponky za volantem v jejich tradičních čepkách. Po obědě se ještě vyráží do místní Galerie o stříbru, což je architektonicky neuvěřitelně zajímavá budova. Taky tady pobudem asi 3 hodiny a pořád je co objevovat. Navečír ještě následuje přejezd do kempu v norské obci Karasjok, náš nejsevernější bod exkurze – skoro 70 s.š. Před spaním ještě jdeme na výpravu po okolí a posléze zalézáme do koty na buřta, kam za chvilku přichází na pokec jeden mladý Laponec.
Budíček je v 8 a venku krapek přituhlo, je víc jak -25C a pěkná tma. Po snídani ale neleníme a vyrážíme nedaleko do norského laponského parlamentu. Tři severní skandinávské země totiž mají každá svůj laponský parlament, kde se řeší otázky a problémy které se přímo týkají Laponců. Vliv mají sice omezený, ale určitou moc, ne nevýznamnou, mají. Poslanci jsou pochopitelně Sámi. Byli jsme provedeni skrz budovu a dokonce i zasedací místnost – v podobě velké koty – kde se právě pracovalo. Před opuštěním Karasjoku jsme ještě navštívili muzeum ve kterém mají tradiční laponské kroje a pak už zvesela opět do Finksa, tentokráte k Inari, největšímu to laponskému jezeru. Spali jsme v super chatkách a před spaním jsem se ještě docela bavil šikmoočkama na lyžích a nezapomněli jsem využít přítomnosti sauny a jezera – ze sauny jsme rovnou skákali do zamrzlého jezera. Krapek studený :) Jo a jinak dnes jsme byli již tak vysoko, že v tuto roční dobu tu slunce na obzor už ani nevychází – tudíž tu byla polární noc. Ale na trudomyslnost je ještě brzo.
Ve čtvrtek bylo v plánu Siida muzeum, opět naprosto parádně uděláno, jen se tu nesmělo fotit. Ale fascinovali mě vyřezávané parohy losů a preciznost do jakých detailu to bylo provedeno. Měli tu taky brdloh medvěda ale naštěstí už spal. Odtud jsem jeli rovnou do Sámi rádia, jediného rádia vysílajícího v Sámi jazycích. Teď je tu ale už večeře a to odjíždíme na sobí farmu kousek za Inarijarvi. Při příjezdu krmíme pár sobiků přivázaných ke stromům, trénujeme chytání lasem a nakonec se odebíráme do prostorné koty, kde je pro nás přichystaná večeře. Jak jinak než ze soba. Bylo to výborné a doplněné o tradiční zpívání a vyprávění co a jak se tu na tom severu vlastně má.
V pátek už byla v podstatě na programu cesta zpět. Stihli jsme ještě udělat malé nákupy zdejších suvenýrů a přes města Sodankyla a Rovaniemi jsme se opět dostali do Oulu. Suma sumárum do bylo 1500 km a opravdu pěknej a zajímavej vejlet. Jen ty tři Američanky bych občas zabil. Co zase předváděly bylo neskutečné.
Ani jsem se nestihl pořádně vybalit a asi po dvou hodinách spánku vstávám do sobotního rána ve 4. Máme totiž s Markusem na víkend super plán!!! Jedeme jeho autem do Ruky-Kuusama kde se tento víkend koná Nordic Opening, čili zahajovaní lyžařské sezony v podobě prvních světáku. Dorážíme ospalí v osm ráno, jelikož jsem s Kóžou domluven na malý tríček, a to že nám půjčí startovní čísla. Tak se taky stává a už jsme zdarma proklouzli do malého areálu stadionu. Je tu dnes celkem příjemně, kolem -10C a jasno. Hned na začátek potkávám Pavlatu se Žáhou a asi jako všichni se krásně diví kde se tu beru. Zatím je tu po ránu trochu mrtvo a tak se jdu juknout na skoky kde se něco děje. Hned druhým skokem přijíždí Slejva a libuje si jak se mu tu daří skákat. Včera byl 13. a dnes po skoku 14. tak se odpo ukáže na běžkách. Muži mají dnes na programu sprinty a tak se taky snaží. Kvalifikovali se tři a Kóža jako jedinej poté vybojoval i jeden postup, takže body i spokojenost je. Odpoledne vyráží Slejva ale trošku tuhne a dojíždí 20., což je ale pořád parádní umístění. Poslední bod programu jsou skoky, kam se taky přijíždí podívat nejvíce diváku, jinak je tu ale divácké zastoupení trochu slabší. S Markusem se pomalu připravujem na spaní v autě, nakonec ale můžeme oba spát buď u známých Finů na chatě a nebo u kluků v apartmánech. Kompromisem šel Markus k Finům a na mě zbyla manželská s Kóžou. Ještě jsem navečer obešel Vencu Korunkovýho a Pavlaťáka, Koloděje jsem taky potkal a vůbec to bylo fajn si s těmito lidmi zase po delší době popovídat. Do pelechu jsme šli včas, pač Magi ráno závodil.
Ráno jsem se konečně probudil vyspalý a následovala další česká kulišárná – šli jsme pěkně na snídani do hotelu připravenou pro závoďáky. Nikdy bych taky neřek, jak je Malysz malinkatej. Byl mi asi po prsa, úplně droboulinká postavička, stačilo by asi jen fouknout a byl by na zemi. Na závodiště jsem se dostal už předem vykoumanou zkratkou abych unikl oku pořadatele, měl jsem na sobě ale ještě pro případ odhalení starou repre kombinézu a tak jsem to s ní na trati párkrát zachraňoval když po mě chtěli akreditaci :) Dnes byla na programu klasická 15 muži při parádních podmínkách. Teplota sice -15C, sníh ale tvrdý a rychlý. Dnes jeli Jakšík, Magi, Kupulík, Horina a Lukáš Bauer, který měl teoretickou šanci vést světák kdyby vyhrál. Závod samotnej jsem sledoval na největším kopci a dala se tady viděl jedna zajímavá věc. Každej se tu tak trochu více méně trápil, prostě nebylo to ono a bylo vidět že je to opravdu kopec strmilovák. Jedinej Lukáš tu byl schopnej udržet slušnej skluz a bylo nádherně vidět že mu to jede. I časy tomu odpovídali a Teichmann co jel půl minutky za ním ztrácel. Nakonec to dopadlo neuvěřitelně suprově vítězstvím a byla sranda to v cíli pozorovat jak se tu všichni radovali :) Prostě parádní víkend a jsem rád že jsem tohle mohl vidět na vlastní oči - aby si český lyžař nasazoval žlutý trikot :)
.jpg)
Je tomu skutečně tak. 6. 7. 2013 vyšla nad Libercem duha (rozuměj, barva svatby byla duhová) a my měli opravdu parádní svatbu. Dostavilo se spousta lidí, kteří nám jsou blízcí, vyšlo nádherné počasí, a vůbec se to celé překvapivě vydařilo. Je taky pravda, že jsme na tom až do pátku před svatbou dost pracovali :)
