V pondělí se muselo na chvíli do školy a poté bylo na programu to naše finské překrásné město – Oulu. Prošli jsme ho křížem krážem i kolem dokola a přitom hledali kde si asi půjčíme auto na cestu do Laponska. Existuje tu také jedna super věc když už vám je opravdu zima. Místní ubytovací služba univerzity sídlí ve městě a mají zde zdarma horkou čokoládu… Tak jsme nenápadně zašli si něco “jakoby zařídit“ a ještě se při tom ohřáli. Jinak se ještě stihla pláž, radnice, centrum, tržnice se všemi těmi mořskými potvorami (zde hlavně lososy a sledi) a vůbec asi to nejzajímavější co Oulužské centrum nabízí. Takže tak na dvě hodinky :)
Na dnešní úterní den jsme zkusili místní turistickou lahůdku, muzeum Tietoma. Je to něco na způsob interaktivní expozice o vědě, kde si na vlastní kůži můžete vyzkoušet jak jsou nejrůznější vynálezy sestaveny a jak fungují. Je to tedy spíše připraveno pro děti školního věku, to nás ale nemohlo odradit. Můžete si zde proletět v opravdovém kokpitu stíhačky, v autě se projet časem, podívat se na Mars, moderovat televizní zprávy, vyzkoušet pomocí vlastní váhy různé kladkové mechanizmy, vidět reálnou teplotu svého těla, lehnout si na hřebíky, vyfotit si vlastní stín a nakreslit vlastní reliéf a v horním patře si vyzkoušet curling, skok do výšky i dálky na trenažérech, páku, střelbu ze vzduchovky i luku a další blbosti. K tomu ještě jeden pěkně udělaný film o Vikinzích a jejich objevování Ameriky a bylo to skoro na 5 hodin, což bylo o hodinu déle, než průměrná návštěvní doba. Jen jsem si pak v duchu na chvilku představil, jak dlouho by tu vydržel Bóša :) A vůbec by jsme to tu asi zdemolovali, kdyby sem pustili tu naši libereckou bandu. Na cestě zpět byla ještě pizzeria s óbrovskou pizzou a taky zde mají v místním zálivu krásnou síť fontán, něco jako Křižíkova fontána v Praze. Tady je ale bez divadla, zato trochu rozlehlejší a je umístněna v říčním zálivu.
Další den je trochu lenivý, přesto se snažím o pokus jít do školy, což se taky daří až na druhou hodinu. Tady se také vracím k těm přiblblým dvou Američankám… Oni dvě a já jsme měli přečíst jednu knížku a tu zítra prezentovat před třídou. Asi před týdnem jsem jim ale řekl, že nemá význam abych ji celou četl, jelikož je celkem tlustá a psaná starou květnatou angličtinou a že si tedy alespoň přečtu výtah a základní charakteristiku postav, abych o ni před třídou taky mohl něco říct. Ty krávy blbý ale normálně zašly za profesorkou, vyslepičily ji že já žádnou knížku nečtu a navrhli ji, že bych si měl asi přečíst nějakou jinou !!! No zůstal sem civět jak puk a kdybych to teď tady psal na papír asi bych ho roztrhal jak jsem ještě nasra… . Prostě pro mě něco neskutečného !!! No nic… . Po přednášce si s Bárou za studentské ceny kupujeme zdejší menzovský obrovský hamburger. Chvilku nám to dá než ho spořádáme a večer jdeme ještě nakoupit a balíme na další tři vejletové dny, kdy se vydáváme dále na sever. Večer ještě přijímáme pozvání k Andrejovi na sladkou párty, kde se všichni do jednoho přežíráme zmrzlinou a vším sladkým.
Ráno je tu a mažu na devátou do města půjčit našeho malého červeného závoďáka, Hyundaie Getz. Není sice nikterak velký, ale pro dva bohatě stačí. Na kolejích ještě posnídáme a už můžeme vyrazit!!! Plán je zhruba následující: začít směrem na sever po pobřeží a poté projet kousek Švédska, hned zase do Finska a zamířit do hlavního města Laponska, Rovaniemi. Zde přespat a další den zamířit přímo na východ k Rusku. Tady si projít NP Oulanka a další den dojet přes město Ranua zpět do Oulu. A na to vše máme tři dny, tak hurá na sever.
Jak plán říká tak také vyrážíme. S několika zastávkami u moře jedeme přímo po pobřeží nahoru do města Tornia, které leží přímo na hranici se Švédskem a které tak využíváme jako přechod do státu třech korunek. Směr ale neměníme a následujeme ručičku kompasu a širokou řeku Tornejoki, která tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy. Po dlouhé době je opět slunečno a tak občas zastavíme u řeky se pokochat. Jak se objevují první kopce krajina trochu připomíná Vysočinu. Asi po 100 km podél řeky se po mostě opět vracíme do Finska a jedeme na východ do Rovaniemi, kam dorážíme kolem třetí hodiny, akorát na prohlídku laponského muzea Articum. Procházíme expozice o Laponsku, místní kroje, nástroje, předměty denní potřeby i jedinečné unikáty, zabydlujeme se v místním teepee, zkoumáme velké modely Rovaniemi před Druhou Světovou a po ni, kdy bylo město téměř do základu vypálené a nakonec si leháme do místního mini sálu, kde se na strop promítá krásná polární záře. To ale ještě netušíme co náš čeká večer… :) Při obhlídce města nesmíme vynechat Lordi restauraci, vyzdobenou příšerami ve stylu stejnojmenné kapely, která před pár lety vyhrála Eurosong a podle které pojmenovali i místní hlavní náměstí. Další zajímavostí je zdejší most ve tvaru rozseklého kmene ve kterém jakoby hoří oheň. Už potmě nasedáme do auta a opouštíme hlavní město finského Laponka směr polární kruh. Zde jsme cobidup a už stojíme jednou nohou ještě u nás a druhou jíž daleko na severu. Oproti mé srpnové návštěvě je tu naprosto liduprázdno a tak si toho taky patřičně užíváme. Nemůžeme sice navštívit Santu který tu bydlí, a tak alespoň posíláme domu pohled, který nám zajisté Santa osobně orazí svým vlastním štemplem. Ještě kousek popojedem a náhodně vybíráme nádherné odpočívadlo na břehu řeky s několika částečně otevřenými dřevěnými sruby natočené k ohništi umístěného uprostřed. Prostě fajn náhoda. Parkujeme našeho závoďáka a hotel v jednom a jdeme si uvařit. Uprostřed bohaté a výborné těstovinové večeře se Bára jen tak opatrně zeptá, jestli by mohla být polární záře vidět i přes mraky. V duchu si myslím, že asi moc dobře ne, jelikož je trochu zamračeno a měsíc v úplňku. To se ale už dívám na oblohu a cosi zelenkavého světélkuje skrz ne moc vysokou vrstvu mraků. Oba vyskakujeme a další hodina a půl je skoro jak ze sna. Obloha se pomalu vyjasňuje a záře nabírá na intenzitě. Nejdřív začne pomalu na levé straně jen tak trochu škádlit, aby se najednou přesunula přímo před nás na jasnou oblohu a začala tam vytvářet mohutné, naprosto neuvěřitelné závoje zelené sametu. Vlní se jako závěsy ve větru a pořád se mění. Asi po půl hodině se zdá být nejasnější a v tom najedno vyjede až přímo nad nás a začne na nás padat v podobě jehel které jakoby vystřelují k zemi. Záře je teď opravdu jasná a přes zelené, modré a červené spektrum jde dokonce až dolu do fialové, což už jsou nejspodnější vrstvy kam vůbec může dosáhnout a vyskytuje se v takové intenzitě poměrně zřídka. Úplně nás to dostává a jsme na chvilku někde v těch dětských spontánních radostech a chvilku přemýšlíme, jestli to je opravdu skutečné… Kdo neviděl neuvěří, a kdo uvěří tak si nepředstaví, protože co jsem teď popsal nebyla ani setina toho co se na obloze dělo. Měli jsme prostě štěstí na čistou oblohu, výhled na sever a k tomu opravdu velké přívaly částic slunečního větru ,které tento fenomén způsobují. Jdeme spát až ve 12, protože pořád po očku sledujeme jak se tam po obloze prohání velká liška se svým duhovým ohonem (finská mytologie polární záře) a občas ještě vystrčím hlavu z našeho bejváku, jestli se náhodou nevrátila.
Ráno raníčko a na obloze už je opět zadekováno, což mě jen utvrzuje, jaké to včera bylo štěstí. Neprší ale a tak si můžeme dát snídaní a uvařit něco teplého za zahřátí. Okukujeme okolí a před 11 razíme dále po 82 směr severovýchod na Kamijarvi. Cestou párkrát zastavujeme když nám stádo sobů přebíhá přes cestu, kocháme se všemi těmi jezery kolem, střídáme se v řízení a kolem druhé jsme již kousek od Ruska, u národního parku Oulanka, oblast Juuma, dle našeho profesora Erkiho v ráji botaniků. Plán je obejít okruh okolo Jiravanjarvi (jarvi je ve finštině jezero), který je plný kaňonů, chodníčků a rašelinišť. Krajina je tu již trochu členitější než velká část placatého lesnatého a “jezernátého“ Finska a tak je na co se dívat. Jdeme jednou úzkou pěšinou, kterou nám tu minule ukázal Erki a přes les se všemi těmi bobulovinami scházíme do hlubšího kaňonu se stromy starými až 600 let a na severních stěnách květenou z konců doby ledové. Po vyšplhání zpět na plošinu nacházíme jedno kouzelné jezero a o pár metrů výš se divíme, jak tady může být tak vlhko a mokro a proč že ta voda nesteče do jezera pod námi. To už ale nacházíme jedno rozlehlé jezero ještě výš a už se raději ničemu nedivíme. Na břehu si dáváme sváču a o chvilku později, kdy jen tak stojíme a posloucháme les, přiletí přímo nad nás datel a dává se do práce. Odtud je to už jenom kousek k peřejím a starému mlýnu, kam už přicházíme trochu za šera. S čelovkou docházíme k autu a vydáváme se hledat další fajnový nocleh. Nejedeme daleko a hned na druhé straně jezera nacházíme pro letošní sezónu již opuštěný kemp. A světe div se, je tu i místnost s kuchyňkou kde nejsou dveře. A světe div se podruhé, je zaplá elektrika i otevřená sauna a kůlna se vším vybavením na kajaky. Dnes již úspěšně zapaluji oheň v krbu a dáváme si další luxusní večeři. Po večeři si chvilku pohrávám s myšlenkou spát v kuchyňce hned vedle krbu, ale absence dveří a prezence medvědu nás od toho nakonec odrazuje. Uleháme tedy opět do našeho fára a ještě si trochu přitápíme před spánkem.
Další den hned vyrážíme na obhlídku kempu a objevujeme co nám bylo večer za tmy ukryto. Na jednom poloostrově nalézáme hned dvě sauny na jednom místě a tak si tak říkáme, že nejspíš budeme ve Finsku :) Zkoušíme na vlastní kůži průchodnost tajgy (v překladu znamená tajga něco jako “těžká chůze, těžká průchodnost“ a pochází z jednoho ze sibiřských jazyků) a pomalu se vydáváme o dům dál. Na pořadu dne je zastávka v obci Ruka, známem to lyžařském středisku a tak nadchází chvilka radovánek na umělém sněhu. Poté míříme ještě chvíli na Kuusamo, uhýbáme ale před ním směrem na městečko Ranua, kde je k nalezení ZOO se severskou zvířenou. Po vstupu do Zoo nás ale hned zaujmou nejrůznější prolejzačky a blbosti pro děti. Po chvíli přeci jen zvážníme a jdeme se podívat za bobry, bílými sovami, orly, divočáky, pižmony, soby, losy a asi půlhodinu strávíme u ledních medvědu, kde si jeden z nich ustavičně hází míč do vody a pak se mu pro něj vůbec nechce. Nakonec ho ale vždy vyloví :) Ze Zoo vycházíme asi až kolem páté a po štěrkové cestě míříme směr Oulu. Ještě se potmě stavujeme ve vesnici vytvořené jako muzeum doby kamenné a kolem osmé jsme už zase v Oulu. Ach jo. Rychle vybalit a přebalit, odevzdat zpět auto a jít se ještě na chvíli projít po městě. Zašli jsme si ještě na jeden kebab a pak už zbývá se na pár dalších měsíců rozloučit...
Neděle je trochu povalovací a krom generálního úklidu a vyprání asi úplně všeho co tu mam jsem neudělal prosím nic.
Ono toho taky za posledních 14 dnů bylo opravdu hodně :) :) :)
No comments:
Post a Comment